Loni o Velikonocích (2017) jsme našli mini pejska vrávorajícícho uprostřed silnice mezi projíždějícími auty. Byl hubený, velmi zanedbaný, měl blechy a zarostlé drápky do ploštářků, otevřený roky neléčený nádor na straně krku, jednu nožku úplně znetvořenou po starém zranění. Slabé srdíčko, jedno oko skoro slepé, shnilé zuby a téměř hluchý. Neuměl se nechat pohladit.

    Majitele jsme nenašli, evidentně se o něj stejně nestaral, a tak jsme si ho nechali. Protože zpočátku pořád chodil přes celý byt tam a zpátky, dali jsme mu jméno Sporťák. Odhadem mu bylo 14 nebo 15 let.

    Za rok jsme ho vypiplali, vykrmili, naučili mazlit se a spát v posteli a bezmězně si ho zamilovali.

    O to bolestnější bylo rozhodnutí (březen 2018) vypravit ho na poslední cestu. Je nám tu po něm opravdu neskutečně smutno...

 

Sporťáček se během zhrub dvou týdnu neskutečně vypracoval... nejdřív bydlel v boudě, ptom na chodbě, pak v obyváku a nakonec spal na gauči a v noci s námi v posteli... :-D . Protože byl malý a starý, bylo s ím těžké pořízení, museli jsme ho neustále sundavat z gauče, vysazovat zpátky, utírat loužičky, neskutečně mu podstrojovat a vymýšlet takovu stravu, která mu chutná a po které přibere - občas nadlidský úkol. No byl nejmenší, ale jeho stravovaní bylo velice luxusní a drahé... :-D le nám to nevadilo. Pro nás byl naprosto dokonalý se všemi svýi manýry, zdravotními problémy a nejroztomilejším kukučem široko daleko.